Nástup Lucemburků na český trůn označuje události od počátků jednání odpůrců českého krále Jindřicha Korutanského s římskoněmeckým králem Jindřichem VII. Lucemburským roku 1309 do korunovace Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny roku 1311. Po zavraždění Václava III. roku 1306 kraloval vévoda Jindřich Korutanský, proti němuž stála silná opozice. V roce 1308 byl novým římským králem zvolen lucemburský hrabě Jindřich VII. Následujícího roku se na něj obrátila s žádostí o pomoc část protikorutanské opozice v Čechách. Jejím cílem bylo dosadit na trůn syna Jindřicha VII. Jana, který si měl za manželku vzít Elišku Přemyslovnu, sestru Václava III. První jednání se uskutečnilo v létě 1309 v Heilbronnu.
Na říšském sněmu, svolaném na sklonku srpna 1309 do Špýru, se Habsburkové vzdali svých nároků na české země a Jindřich VII. jim v sumě 50 000 hřiven stříbra zastavil celou Moravu. Na počátku roku 1310 se za Jindřichem VII. na další jednání do Norimberku dostavila oficiální delegace protikorutanské strany. Výsledkem schůzky bylo prohlášení římského krále z 31. ledna 1310, v němž slíbil zachovat všechna práva Českého království, pokud si za krále zvolí toho, koho jim vybere. Rozhodující jednání prolucemburské opozice s římskoněmeckým králem proběhlo v polovině července na říšském sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem. Sněm sesadil Jindřicha Korutanského a za nového českého krále určil Jana Lucemburského. Jindřich VII. 31. srpna ve Špýru udělil Janovi české země v léno. Následujícího dne kolínský arcibiskup Jindřich II. z Virneburgu Jana Lucemburského a Elišku Přemyslovnu ve špýrském dómu oddal. Nástup Lucemburků na český trůn byl završen korunovací páru v bazilice svatého Víta 7. února 1311. Nástup Jana na český trůn předznamenal dalších 130 let vlády Lucemburků v českých zemích.
